Ve skutečnosti městečko dostalo jméno podle přítele sv. Ludvíka, světce Sidi Bou Saida, který zde zemřel.
V 16. století dobyli město Španělé. Později jej obsadili muslimové vyhnaní z Andaluzie, kteří dali městečku jeho typický charakter.
Navštívili jsme soukromý dům - muzeum jednoho z bohatších měšťanů (viz následující strana).
I zde, jako ve všech turisticky atraktivních lokalitách, je nadbytek tržišť. Nejznámějším prodejním artiklem jsou pro město typické ptačí klece.
Kousek od parkoviště autobusů jsme objevili parčík s pro nás zajímavými rostlinnými druhy i s popisky.
Po 45 min. procházení po Sidi Bou Said jsme nasedli do autobusu a odjeli na oběd, který byl, mimo pití, v ceně výletu. Podávala se vejce balená v těstíčku, minutka z krůtího masa se žlutou, docela ostře kořeněnou rýží a zeleninovou oblohou a jako desert pudink politý karamelovou zálivkou.
Po jídle jsme vyrazili do Muzea Bardo (viz násl. strana) a po něm do mediny v Tunisu.
Staré město, medinu, trvale obývá asi 50 000 lidí, z nichž někteří jí nikdy neopustili. Je to spleť úzkých, mnohdy z vrchu krytých, uliček. Původně bylo toto muslimské město před okolím chráněno hradbami, a tak, jelikož nemohlo expandovat, stavěli obyvatelé domy jeden vedle druhého. Před vstupem nám bylo doporučeno, abychom si všechny věci dali před sebe a byli ostražití. "Neznamená to, že každý Tunisan, kterého potkáte je loupežník, ale jako všude na světě jsou i tady zlí lidé", dodal průvodce. V tom chaosu je to opravdu ideální místo pro krádeže. Prošli jsme "hlavní tah", něco nechtěného nechtěně koupili, a rychle vypadli. Nikomu z výpravy, a nakonec ani z hotelu během celého pobytu v Tunisku, se nic neztratilo. Trhy jsou zajímavé, ale není to nic pro mě - subjektivní pocit.
Hlavní třída od mediny k hodinám na vysokém podstavci je něco jako Václavské náměstí v Praze. Prošli jsme jí a na nic jiného už nezbyl čas. Z ostatních památek v Tunisu jsme neviděli nic.
V rychle expandující moderní metropoli a jejím okolí lze najít památky na původní obyvatele Berbery a první kolonizátory Féničany. Římané zanechali památky po šesti stoletích působení, své stopy zanechali rovněž Arabové. Pokusy o udržení křesťanství křížovými výpravami dokumentuje hrob Ludvíka IX. Vítězství islámu dokumentuje Velká mešita - Mešita Olivovníku (Jama Ez Zitouna), postavená záhy po příchodu Arabů do země v r. 732. V r. 880 jí přestavěla kalífa El Mostaine Ellah do dnešní podoby. Nejspíš jsme z ní viděli,je-li to ta v medině, jen jednu zeď zvenku. Byli jsme tam po obědě, v době probíhajících motliteb, a v těch chvílích jsou mešity pro nevěřící uzavřeny.
Mimo tato dvě města v rámci fakultativního výletu jsme se z Hammametu jednoho dne vypravili i do sousedního Nabeulu, proslulého výrobou keramiky. Taxík od hotelu k "míse s pomeranči" (viz foto) stál 5 TND. Ihned si s námi domluvil i odvoz zpět. Do Nabeulu jel se zapnutým taxametrem, a tak jel delší vyhlídkouvou trasou hotelovou zónou podél pobřeží. Zpátky, už bez taxametru, jel po mnohem kratší, ne úplně dodělané silnici dálničního typu. Aby ušetřil co nejvíc, jel na jednom kruhovém objezdu v protisměru. Řidiče, jedoucího proti nám, to asi ani moc nepřekvapilo, aspoň nic negestikuloval.
Taxíků je v Hammametu velmi mnoho, tak na 3 auta jeden taxík. Stále se nabízejí, není třeba zvedat ruku, stačí nepatrně kývnout hlavou. Stojí asi 1 TND na 3 km, tzn., že jsou na naše poměry levné.
V Nabeulu jsme prošli medinu, zbytečně utratili dlouhé peníze a poseděli na náměstíčku na druhé straně mediny. Chvíli jsme tam pozorovali chlápky, sedící po desítkách na zemi u kaváren (nebo čajoven?) i v parku. Poté jsme prošli zpátky medinou, utratili další peníze, u stanoviště taxíků nakoupili pár plechovek piva a jali se hledat taxikáře podle čísla na vizitce. Byl tam, ale rozhodně by nebyl problém, kdyby nepřijel. Stálo a popojíždělo tam podle mého skromného odhadu asi 30 dalších.
