Návštěva tržiště je v Hammametu pouze pro otlé turisty (v Tunisu a Nabeulu je to o trochu lepší, ale ne o moc). Sledovali jsme jednotlivé skupinky lidí z našeho hotelu, jak jdou dovnitř a po čase zase ven. V jejich tvářích bylo patrné zděšení a zároveň úleva z toho, že už tam nejsou. Šli jsme i my, a taky jsme rychle vyběhli. Nechali jsme se zatáhnout asi do třech obchůdků a ze dvou z nich jsem odcházel s tím, že jsem doslova setřásal zavěšeného prodejce. Drželi za ruce a tahali zpátky, nechtěli pustit. Když se mi podařilo zkroutit mu ruku, vyvléci se a odejít, běžel za námi ještě 50 metrů a volal cenu, kterou v krámě nechtěl akceptovat. Nedostal nic. Zpátky jsme skoro proběhli. Aby se z toho pekla při relativním duševním zdraví člověk dostal, musí svižně jít, koukat upřeně před sebe na chodník, nedívat se na zboží a nevnímat zvuky. Je to trochu neuctivé, uvážím-li, že každý obchodník pozdraví a nabídne prohlídku svého krámku, ale omluvitelné, protože jejich cílem rozhodně není přání dobrého dne.
Ve městě se dá na podrav odpovědět, ale na další nabídky doporučuji nereagovat a rezolutně pokračovat v chůzi. První den jsem ještě nebyl otrkaný, nechal jsem se i ze zvědavosti jedním "milým" člověkem zatáhnout do postranní uličky, kde mi nabízel jakési koberce. Když jsem mu uctivě poděkoval a chtěl odejít, požadoval po mě 2 dináry. Nedal jsem mu nic, ale tvářil se dost neústupně. Nevím jak bych reagoval, kdybych peníze měl. Ale šel jsem pro ně právě do bankomatu, takže jsem mu řekl, že peníze nemám, vytáhl kreditku a zeptal se, jestli můžu zaplatit kartou. Na to rezignoval a nechal mě jít.
Předchozí rady se dají samozřejmě uplatnit pouze v případě, že nechcete nic kupovat. Pokud ano, nejde se na zboží nedívat. V okamžiku, kdy se v krámku na nějaké zboží zadíváte na déle, než jednu vteřinu, je prakticky nepochybné, že druhou vteřinu už budete nuceni ke koupi. Ceny jsou, řekl bych, tvořeny tak, aby obchodník dobře vydělal i při desetinásobném snížení ceny, ale smlouvání chce pevné nervy a čas.
V závěrečné fázi, po čtvrthodinovém smlouvání, je dobré říct, že asi tedy ne, a demonstrativně se pokusit o odchod, většinou se cena jako zázrakem výrazně sníží i pod hranici, kterou obchodník při smlouvání udával jako jeho nákupní cenu, pod kterou nemůže jít. Tuto záletost značně komplikují děti, které při odchodu začínají brečet. Je proto dobré se s nimi dohodnout, že onu věc koupíme, ale vysvětlit jim, že by mohli počkat, je-li to možné, venku, nebo se dohodnout, aby nedávaly najevo žádné emoce (ještě lepší by byly záporné emoce směrem předmětu koupě). Během smlouvání se ozývají hlášky typu "čeko - bandita", "bankrot", "čeko kamarat, ne kapitalist" apod.
V Tunisku neexistuje státní podpora v nezaměstnanosti a tak se lidé snaží, jak umí. Ve městě se dají potkat žebráci a žebračky, lidi s jasmínovými květy, které Vám vetknou do vlasů a v zápětí žádají peníze.
Jelikož hotel nebyl přímo v turistické zóně, měli jsme dobrou možnost pozorovat běžný život domorodců. Mezi hotelem a medinou vede rušná ulice. Pozorovat dopravu ve špičce byl zážitek, na úzké silnici, kam se vejdou maximálně dvě auta, bylo často možné vidět i tři auta v jednom směru a mezi nimi se proplétali se všudypřítomní jezdci na mopedech. Nechápu, že jsem neviděl žádnou havárii, logicky by tam mělo být všude plno krve a mrtvých. Je faktem, že většina aut byla dost potlučená. Pokaždé mě překvapilo, s jakou samozřejmostí do těchto poměrů vjíždí nejnovější Mercedesy a BMW. Když už jsem u dopravy, nejběžnějšími automobily jsou francouzská a německá auta, méně je zastoupen Ford, v podstatě vůbec jsem neviděl japonská auta, s výjimkou nákladních off-roadů Isuzu a Toyota . Stáří vozového parku je podobné, jako u nás, možná mladší.